Mika Waltari

Po válce se věnoval zejména historickým románům. V roce 1945 Waltari vydal své nejznámější dílo Egypťan Sinuhet (Sinuhe, egyptiläinen). Příběh lékaře faraóna Achnatona je zasazen do doby vlády 18. dynastie okolo roku 1300 př. n. l. Odráží ale deziluzi a rezignaci na poválečný stav Finska. Román byl roku 1954 zfilmován v Hollywoodu. Waltari Egypt nikdy nenavštívil.

Roku 1947 se podruhé vydal na cestu do Istanbulu. Z této cesty vznikl cestopis Cesta do Istanbulu (Lähdin Istanbuliin). Cestoval, aby se blíže seznámil s prostředím, kde se stýká evropská civilizace s blízkovýchodní. Znalostí využil vzápětí ve svých románech Krvavá lázeň (Mikael Karvajalka, 1948) a Šťastná hvězda (Mikael Hakim, 1949), ve kterých finský hrdina Mikael zažívá dobrodružství v 1. polovině 16. století nejprve v Německu a potom i islámském světě. Do Istanbulu samotného potom umístil další historický románTemný anděl (Nuori Johannes, 1951), který ale vyšel až roku 1980. Román se odehrává v 15. století těsně před rozpadem Byzantské říše. Na něj navazuje román Pád Cařihradu(Johannes Angelos), který napsal a vydal o rok později. Druhá část dvojdílného románu byla tedy vydána dříve než část první.

Další známější historický román napsal roku 1955 – byl jím Tajemný Etrusk (Turms kuolematon). Příběh se odehrává ve Středomoří v Etrurii na Apeninském poloostrově v dobách řecko-perských válek.

Ve svých pozdějších románech, např. Šťastný Felix (Feliks Onnellinen, 1958) a Jeho království (Valtakunnan salaisuus, 1959) se věnoval náboženským tématům. Kromě těchto románů ve stejné době psal detektivky, básně, pohádky a divadelní hry. Zejména jeho novely patří ke špičkovým. Některé z nich byly nejprve odmítány pro údajnou obscénnost; Waltari je musel vydávat vlastním nákladem. V roce 1970 obdržel čestný doktorát na Turkuské univerzitě.